“10. listopadu 2021. Den, kdy zemřel Miro Žbirka, koupila jsem si novou pračku a kdy mi paní doktorka řekla „tak tohle musí pryč“. Takto. Doslova. „Mám rakovinu?“ „Počkáme na biopsii.“ V ordinaci se mnou seděla moje dcerka a možná to zapříčinilo, že mi zařídila biopsii hned. Původně mě posílala poměrně daleko a zavolejte si….žádný spěch. Po biopsii jsem se nemohla dostat k výsledkům (není nad ochotné pracovnice ve zdravotnictví) a mezitím jsem si četla příběhy žen, co nemoc překonaly a sháněla informace (díky Bellisky). Byla jsem v…..místě, kde slunce nesvítí. Nakonec jsem se dostala k panu doktorovi, který mi bez velkých okolků a nějakého vysvětlování oznámil, že jdu za dva týdny na operaci. Vyšla jsem ven, žádné porozumění, žádné informace, jen pochopení, že fakt….fakt mám rakovinu.
Hodně mi dala – 15 kilo navíc, nový účes (2x), zjištění, že když jste nemocný, tak se na Vás nalepí velké množství všelijakých vykuků, co se Vám bude snažit narvat nějaký ten zázračný všelék a taky mi dala několik nevyžádaných rad – jsou to jen vlasy (nejsou! Byla to poslední jistota ve chvíli, kdy se všechno mění, obava, jestli vůbec bude něco dál, tak aspoň ty vlasy by mohly zůstat), jez, nejez, nesmíš maso, lepek, cukr ať nekrmíš chorobu, musíš jíst maso, lepek, cukr ať máš sílu, musíš se hýbat, musíš odpočívat, hlava mi šla občas kolem. Dostala jsem taky jednu velmi přímou otázku když jsem šla na jednu z prvních procházek po chemo na rozklepaných nohách a sousedka po zjištění, co je ve věci se ptá „A kolik máš času?“ říkám „Vycházky mám do sedmi“. Nemoc mi taky něco vzala – toxické lidi z mého okolí, ideály o některých dalších, potřebu všem vyhovět a říkat ano a v určitém směru i stud.
6. prosince jsem tedy zamířila do nemocnice na nástup na operaci. V práci vše zařízené, máma měla přijet hlídat holky…a teta sestřička na příjmu mi říká že kamže to jdu? Na operaci…ale my neoperujeme, spadl strop, nekoukáte na televizi? No, nekoukám. Že nejdřív po novém roce…nastal neuvěřitelný kolotoč telefonů, cesta do BB, telefonát mámě, která jak zrovna nastoupila do vlaku, tak druhou stranou vylezla ven a díky (fakt moc díky) jedné dobré duši jsem se za dva dny ocitla v úplně jiné nemocnici, kde mě zoperovali.
Na záchodě jsem si večer předtím naposledy vyfotila svůj kompletní hrudník (nikdy jsem se na tu fotku nepodívala) a druhý den v koupelně jsem vyfotila hrudník nový. Byla jsem víc v klidu než jsem doufala že budu.
Po operaci byly Vánoce (nic moc atmosféra) a 5 týdnů čekání na výsledek hystologie. S tím jsem šla na onkologii a vyslechla si co mě čeká.
Odmítala jsem léčbu přijmout, jela si pro druhý názor do Brna, vztekala se, trápila, nadávala, stresovala a to vše přenášela na své okolí.
Oranžové chemoterapie jsem snášela velmi zle, zhruba týden nepoužitelná, muž mi řekl že už mě takto nikdy nechce vidět. Za dva týdny začaly padat vlasy a v tu chvíli jsem si sama oholila hlavu. Na Valentýna. Tak jsem se toho bála, až to nakonec nebyl takový problém. Jen vyhodit jsem to nedokázala (díky muži).
Čepici jsem nosila i na spaní. Paruku jsem si dala jednou. V mém případě zbytečné peníze.
Po tomto kolotoči chemoterapie, odběrů a v mém případě i návštěv psycholožky nastalo období relativního klidu – ozařování. 35 kousků. To byla v jádru pohoda. Oslavila jsem narozeniny.
V létě mě čekalo 12 taxolů. Znova jehly, znova padání vlasů, obava, jak to budu snášet. Vyprosila jsem si port. Po jeho aplikaci (nezabralo mi umrtvení) mi rovnou v nemocnici podali první taxol. Nebylo mi zle, jen jsem byla strašně ospalá. Pár hodin. Fungovala jsem normálně, nějaké vedlejší účinky. Ale bylo to neporovnatelně lepší.
V září jsme byli na milovaném Znojemském vinobraní a koncertě Marka Ztraceného, cítila jsem se jako královna a měla pocit, že hraje jen pro mě.
I tyto chemoterapie skončily. Začala hormonální léčba. Začal „normální“ život. Ale jak se po tom všem vrátit normálně k životu? Poznala jsem Amazonky, viděla a slyšela, že se to dá. Ale nějak mi to nešlo. Najednou jsem neměla program. Nevěděla jsem co můžu a co nemůžu, kam mě moje zdraví pustí. Byla jsem plná obav a snažila jsem se vyrovnat s vyvolaným přechodem a jeho důsledky.
Nelíbilo se mi jak vypadám. Utekl mi rok života a já nevěděla, jak ho dohnat. Vylézt ze své bubliny a začít kde jsem skončila? To mi nešlo. Zvlášť když se mě stále někdo ptal jak se cítím. Ať jsem odpověděla že dobře nebo popravdě že dost na enóno, nastalo ticho. Trapné ticho.
Až teď, po více jak roce, kdy jsem si prožila Vánoce po nemoci, Velikonoce po nemoci, narozeniny po nemoci, práci po nemoci, dovolenou po nemoci (některá data mám v hlavě vyryté hlubokým písmem, jakou terapii jsem zrovna měla) se odvážím říct, že jsem zpět. Se změněným pohledem na spoustu věcí a s kondicí, která se rozhodně nedá srovnat s tou před nemocí. I na tom se pracuje. Držte mé vůli palce, někdy to strašně bolí. Ale vidím to dobře.
Prevenci jsem se věnovala. Když se mi něco nezdálo, šla jsem i mimo termín. Poslali mě domů, že mám přijít za rok. Přišla jsem za 7 měsíců a bylo tam 7 nádorů. Šťastné číslo? Doufám.
Taky se věnujte prevenci. Nechte si jednou za čas odebrat tělesné tekutiny, nechte se píchnout do ruky, ukažte části těla, které se stydíte ukázat. Nečekejte až bude míň práce, víc času, a však to nic není, nebo se bojíte, že se dozvíte že to něco je. Běžte. Řešte. Protože někteří z nás už nemohou. Už nemají čas. “